Hráze

Když jsem byl ve věku asi 7 let, s kamarády na vesnici jsme rádi stavěli hráze na potoku. Byl zážitek pozorovat, jak se před hrází pomalu hromadí voda. Na své dílo jsme byli patřičně hrdí. Pak přes hráz začaly prosakovat malé potůčky. "Honem, podej mi nějakou hlínu, ať to můžu ucpat! A je to. Támhle je další, a tady ještě jeden“. Všichni jsme byli plně zabráni zalepováním prosakujících potůčků a voda před hrází stále stoupala a stoupala. Vždy to skončilo stejně. Hráz se protrhla a ti, co byli v danou chvíli pod ní, mohli začít přemýšlet, co řeknou doma rodičům, proč jsou celí mokří a od bláta.

Tato vzpomínka se mi vyjevila nad fotografiemi z Maďarských hranic. Stále častěji si v hlavě přehrávám projev profesora Petra Piťhy, který jsem nedávno sdílel na svém FB. Vyznání člověka, který se opírá o své hodnoty a nebojí se nahlas říci „TADY JSEM JÁ, ČLOVĚK A VYZNÁVÁM. …“

O jaké hodnoty se naše nové hráze opírají? Voda před hrází pomalu stoupá. Komu se pak svěříme, že jsme celí mokří a od bláta?

Olda