Jak jsem začal, aneb „Hello World“

Při vzpomínání na své první setkání s počítačem se mi vybavuje vzpomínka, kdy jsem po absolvování střední průmyslové školy dopravní v roce 1977 musel ještě prodělat psychotesty. Na konci testů na mě čekala otázka, „Jaké je vaše největší přání?“ Jako dnes si pamatuji, že jsem napsal: „Chtěl bych mít svůj osobní počítač“. Nevím už, jak mě to tehdy napadlo, když v té době počítač o kapacitě pamětí pár megabitů zabíral svojí rozlohou sál o velikosti tělocvičny.

Přání se mi vyplnilo až někdy kolem roku 1985, kdy jsem si ze sportovního zájezdu přivezl z tehdejší NSR malý Commodore16. Programy se do něho nahrávaly přes kazety, které se používaly v kazetových magnetofonech. Při nahrávání programu to skřípalo, jako když do ložiska nasypete písek. Tehdy začaly moje časté cesty do Prahy na Lávku, kde se scházeli první počítačoví nadšenci a majitelé prvních osobních počítačů. Smyslem bylo zkopírovat si vzájemně na kazety co nejvíce nových programů, převážně her. Častokrát jsem pak mačkáním kurzorových kláves s cílem posunout nějakým panáčkem na obrazovce strávil doma u počítače nejednu bezesnou noc. Hraní her mně však postupně přestávalo stačit a tak jsem začal pokukovat po tom, jak se vlastně takové programy vytvářejí. A tak jsem objevil programovací jazyk Basic a zažil první pocit nadšení, že už tomu rozumím, když mi mnou napsaný program vypsal na obrazovku nápis „Hello World“.

Po roce 85 už si počítače přece jen i u nás začínaly postupně nacházet své místo. V té době jsem pracoval jako výpravčí vlaků na trati Kolín – Pardubice a pomocí dálnopisu (to byl vlastně psací stroj, který byl napojený pomocí telefonních linek na centrální počítač) jsme po zadání přesně definovaného textu pro navázání spojení s centrálním počítačem mohli zadat další přesně definovaný text a odměnou nám byla informace, kde se právě nachází konkrétní vlaková souprava, která nás zajímala, a kolik má třeba vagonů. Pro nás to byla docela užitečná informace a nový pocit že komunikujeme s nějakou umělou inteligencí. Listopad roku 1989 znamenal mimo jiné otevření stavidel pro příliv výpočetní techniky ze západních zemí. A tak jsem někdy kolem roku 1992 zatížil rodinný rozpočet výdajem 60 tisíc na nákup nového počítače, který už byl označován honosným názvem Personal Computer SX 386 s pamětí RAM 1 MB a kapacitou pevného disku 30 MB a 24 jehličkovou tiskárnou Mannesman. Počítač jsem si koupil na leasing a očekával jsem, že mi pomůže v mé začínající aktivitě živnostníka. Začátky nebyly úplně slavné. Dodnes si pamatuji ten pocit beznaděje, když jsem asi 14 dní nebyl schopen nic víc, než počítač spustit a zase vypnout. Vůbec jsem nechápal, co s tím mám dělat. S počítačem se komunikovalo pomocí operačního systému MS-DOS. Dodnes mi ještě není úplně jasné, co bylo tím impulsem, že jednoho rána se vše najednou změnilo a já jsem nechápal, jak to, že jsem to tak dlouho nemohl pochopit. Programy se tehdy moc nekupovaly, většinou se „vyměňovaly“. Byla to doba, kdy se na počítač instalovala spousta programů, aniž by se vědělo, k čemu jsou vlastně dobré. A tak se mi na můj osobní počítač dostal i program Quttro Pro od Borlandu. Po prvním spuštění přišlo docela zklamání, jen nějaká mřížka z buněk. Velice rychle jsem ale pochopil, jak se s ním pracuje a dodnes nedám dopustit na žádný program, který se označuje jako tabulkový procesor. S tímto programem se mi vybavuje jedna vzpomínka.

V roce 1993 jsem se rozloučil s železnicí a nastoupil v dopravním podniku na úsek hromadné dopravy. Při nástupu jsem vyfasoval kalkulačku, poznámkový blok a propisovačku. Když jsem se rozkoukal ve své nové funkci vedoucího rozvoje provozu, tak jsem dostal za úkol vypracovat roční plán kilometrů všech linek MHD. Podle plánu kilometrů pak magistrát uvolňoval dotace pro DP. Na první pohled jasný úkol. Pro mě s mým technickým vybavením se stával postupně neřešitelným problémem. A tak jsem se odhodlal požádat svého vedoucího o propustku s tím, že doma mám počítač a na něm šikovný program, který celý plán hravě spočítá a navíc se dá plán poté i jednoduše upravovat. Vedoucí mi tehdy moc nevěřil, ale propustku jsem dostal. (Tehdy se nám o práci z domu ani nezdálo.) Druhý den jsem přinesl hotový plán linek, vytištěný na mé krásné 24 jehličkové tiskárně. Vedoucí vzal kalkulačku a začal plán přepočítávat a ono to skutečně sedělo. Propustku jsem pak dostal ještě vícekrát, když jsme potřebovali vědět, co s plánem udělá změna na některé z linek.

Postupně propustky přibývaly a tak následovalo rozhodnutí, že dostanu místo kalkulačky počítač. Pro můj další rozvoj to mělo velký význam. Hned jsem začal převádět veškerou pracovní agendu do počítače. K tabulkám jsem začal připojovat i grafy. S těmi grafy jsem z počátku u svého šéfa narazil. „Ten graf mi nic neříká, je to nepřehledné, já žádný graf nepotřebuju, zajímají mě hlavně čísla“. Tak jsem každý graf několikrát předělával a stejně to nějak nebylo ono. Jednou jsem se tedy rozhodl, že se s grafem nebudu zdržovat. Jaké bylo mé překvapení, když jsem položil na stůl mého vedoucího požadovanou tabulku a jeho první reakce byla, „Kde máš graf?“. Dalo mi to zkušenost, že nad sebekrásnějším grafem je potřeba přemýšlet, aby to nebyl jen nic neříkající obrázek.

V roce 1996 se mi naskytla příležitost pracovat na skutečném IT oddělení jako technik analytik jedné zdravotní pojišťovny. Práce s počítači mě bavila stále více a tak jsem neodolal, i když funkčně i finančně jsem si nepolepšil, spíše naopak. Současně s nástupem jsem zároveň ukončil svojí druhou maturitou studium na večerní škole oboru aplikace výpočetní techniky. Když jsem odcházel z dopravního podniku, měl již každý pracovník na svém stole počítač a já jsme neměl příliš vřelé vztahy s tehdejším ředitelem oddělení IT DP. Z pohledu dnešních zkušeností ho docela chápu. Avšak v pojišťovně jsem se dostal do skutečného ajťáckého prostředí. Vedle naší ajťácké místnosti byla ještě jedna místnost a tam byl skutečný server. Hučící krabice velká asi jako lednička. Tehdy měla pojišťovna kolem 70 poboček po celé republice a informační systém tvořil páteř, která byla vedením uznávána s respektem. Měl jsem štěstí, že v té době se rozbíhaly a realizovaly velké IT projekty a já mohl být u toho. Svoje vnímání IT světa jsem si rozšířil o platformu HP-UX, implementaci systému UNIX od společnosti Hewlett-Packard. Dodnes vzpomínám na servisní pracovníky HP, na jejich „rituál“. Než se přiblížili k serveru, rozvinuli antistatické podložky, na kterých měli pečlivě srovnánu sadu nástrojů a poutali svá zápěstí uzemňovacím náramkem k topení. V té době jsem již také koketoval s programováním. Koupil jsem si programovací nástroj Delphi a v něm jsem vytvořil několik drobných prográmků ať již pro potřeby pojišťovny, nebo pro svoji vlastní potřebu.

V pojišťovně mě ale začínalo být trochu těsno a tak jsem v roce 2001 nastoupil v soukromé společnosti, jako vedoucí IT oddělení a přinesl si velkou chuť realizovat vše, co jsem se do té doby naučil.

Z dnešního pohledu člověk v oblasti IT udělal obrovský technologický pokrok. Začátky, kterými jsem prošel, jsou dnes již úsměvné, ale jsem rád, že jsem to zažil. Přirovnal bych to k tomu, jako když jste s dítětem od jeho narození a dnes je mu kolem 30 let. Vy víte co vše má za sebou a rozumíte mu a zároveň mu občas rozumět přestáváte. Virtualizace, kterou považuji v oblasti IT za jeden z revolučních zlomů, pro mě byla, ve svých počátcích těžko pochopitelná. Dnes je to naprosto běžná věc a bez této technologie bychom dnes vůbec nemohli fungovat.

Jedna věc, kterou se mi nedaří úplně pochopit je to, že s velkým úsilím pracujeme na tom, aby člověk vyhubil člověka a zničil tuto planetu, která je nádherným místem pro život. Až jednou pochopíme, že je to cesta, která nikam nevede, tak se na modrém nebi možná rozsvítí nápis „Hello World“.